Prosím, nebuďte zklamaní a neodkládejte knihu Jako zabít ptáčka, když se v ní nedozvíte jak zabít ptáčka, jako to kdysi udělal Homer Simpson. O tom tenhle román opravdu není. Je o nevinnosti, statečnosti, nerovnosti a faktu, že bychom neměli soudit lidi, než je skutečně poznáme a ujdeme kus cesty v jejich botách. A možná ani pak ne.
Příběh se odehrává v Maycombu ve státě Alabama v období hospodářské krize. Začíná o letních prázdninách, kdy se trojice dětí, včetně vypravěčky Čipery a jejího bratra Jema, pokouší vylákat podivína Bubu Radleyho z jeho domu, ve kterém dobrovolně setrvává jako ve vězení, aby se nějak zabavili. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bělošky, postaven před soud a jeho obhajoby se ujme táta Jema a Čipery, advokát Atikus Finch, kterého čeká boj s předsudky a nenávistí, události naberou rychlý spád. To je ve zkratce americká klasika Jako zabít ptáčka.
Musím se přiznat, že prvních padesát stránek pro mě bylo náročných. Autorka totiž vykreslila tu ospalost amerického Jihu a poklidnou atmosféru malého městečka tak dokonale, že i děj plyne v první třetině tak zvláštně pomalým tempem, takže pořád moc nevíte, o co vlastně jde, což bylo nejprve trochu frustrující, zvlášť, když všude slyšíte, jak je kniha úžasná, ale vy pořád ne a ne přijít na to proč.
Všechno se ale otočí o sto osmdesát stupňů, když vstoupí do příběhu případ Toma Robinsona a skvěle napsaná soudní scéna, kde je poprvé hodně vidět kontrast mezi světem dětí, který ještě není zformovaný předsudky, nenávistí, strachem z neznámého a odlišného, světem, který se řídí prostým selským rozumem a přesně vymezeným vnímáním toho, co je správné, a světem dospělých, který představuje přesný opak. Právě v tomto mimo jiné spočívá genialita Jako zabít ptáčka; v rozporu mezi niterní čistotou malého děvčátka a smýšlením starších (avšak nenechte se tak docela zmást, Čipera se s nikým moc nepáře, a když jí někdo pomluví rodinu nebo ji naštve, dá mu to pěkně sežrat).
Tady v té části jsem se taky doopravdy zamilovala do Atika jako literární postavy i jako člověka (i když fiktivního). Jako jediný dospělý v knize vůbec nepůsobí jako vetřelec v dětské nevinnosti, která dílem prostupuje, protože i jeho srdce je stejně ryzí, jako srdce životem nepoznamenaných dětí, ač o čtyři dekády starší. Vážně, Atika musíte milovat – pro jeho názory, postoje, jeho slušnost, způsob, jakým vychovává svoje děti, jak jedná s druhými lidmi a přát si, aby takových, jako je on, bylo na světě víc.
Upřímně mě rozesmála pasáž s aktualitami, kdy Cecil Jacobs naprosto ignoroval učitelčino opravování a „mytí slabomyslných“ si vysvětlil po svém. Hned o pár stránek dál následoval jeden z nejsilnějších momentů knihy, když Čipera nedovedla pochopit, proč učitelka Gatesová tolik nenávidí Hitlera pro jeho nespravedlnost vůči Židům, ale sama odsuzuje a nenávidí černochy. To je přece to samé, ne? Očima dětí ano, dospělí to vidí jinak. Rádi si totiž protiřečí.
Za opravdu zlomovou část považuji téměř až úplný konec knihy; ten je totiž napsaný nejlíp a je zároveň tím, co výborný literární počin povyšuje na stupeň, za nějž se uděluje Pulitzerova cena, kterou kniha dostala. Posledních dvacet stran je část, kdy vám všechno dojde, všechno začne zapadat do sebe. Ale nemluvím tady jen o nějakém „aha“ efektu, který nastupuje třeba při dočítání detektivky, dolehne k vám význam mnohem důležitějších věcí, které se nám román pokouší sdělit, a to, že je závěr zahalený do hávu melancholie jen přispívá jeho celkovému vyznění. Byl takovou třešničkou na skvěle upečeném dortu.
„Když jsem na něho ukázala, dlaně se mu trochu sesmekly po stěně a zanechaly za sebou matné šmouhy potu; zasunul si palce za opasek. Projelo jím podivné zachvění, jako by uslyšel zaškrábat nehty na břidlici, ale jak jsem na něho udiveně hleděla, napětí se mu pomalu z obličeje vytrácelo. Jeho rty se rozevřely v plachém úsměvu a obraz našeho souseda se rozplynul v slzách, které mi najednou vyhrkly do očí. „Ahoj, Bubu,“ řekla jsem.“
Myslím, že z knihy Jako zabít ptáčka si každý vezme to své ponaučení, najde v ní něco, co mu otevře oči, a to je moc dobře. Podle mě se taky vyplatí si ji poprvé přečíst, když je člověk ještě mladý a dokáže se dobře vžít do pohledu dítěte, protože jím sám ještě nedávno byl – i proto bych ji umístila mezi knihy povinné četby i na českých školách (na amerických už totiž dávno je). Na závěr bych ráda připojila pár citátů, které mi nejvíce ulpěly v paměti, a poděkovala jimi autorce, že dala vzniknout tak skvělému dílu. Děkuji za slova, Harper Lee. Odpočívej v pokoji.
„Předně si pamatuj, Čipero, že s nejrůznějšími lidmi mnohem lépe vyjdeš, když si osvojíš jednoduchý trik. Jakživa nikoho opravdu nepochopíš, dokud neuvážíš věc z jeho úhlu pohledu – dokud si nevlezeš do jeho kůže a neprojdeš se v ní.“
„Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje co se děje.“
„Jediná věc, která se neřídí pravidlem většiny, je lidské svědomí.“
„Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi.“
Autor: Anna Musilová