V pondělí 10. října se pod záštitou Východoevropského klubu na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze uskutečnila debata s nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Světlanou Alexijevičovou. Se spisovatelkou debatovala a večerem provázela publicistka, překladatelka z angličtiny a polštiny a bývalá disidentka Petruška Šustrová.
Světlana Alexijevič je spisovatelka a žurnalistka bělorusko-ukrajinského původu. Narodila se roku 1948 ve městě Stanislav na Ukrajině. Vystudovala žurnalistiku na Běloruské státní univerzitě, pro své politicky kritické texty byla za režimu běloruského prezidenta Lukašenka perzekvována a roku 2000 musela opustit zemi. Za svá literární díla (Zinkoví chlapci, Válka nemá ženskou tvář, Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti) získala řadu ocenění napříč kontinenty, v roce 2015 pak obdržela nejvyšší ocenění; Nobelovu cenu za literaturu. Tou porota ocenila její knihu Doba z druhé ruky, která se tematicky dotýká života v Rusku po druhé světové válce, internaci v gulazích a života obyčejných lidí v Sovětském svazu.
Alexijevičová má specifický styl tvorby. Ačkoliv fabuluje minimálně a její dosavadní díla sestávají z neupravených, pouze zkrácených výpovědí, tvrzení jedné novinářky, že „její tvorba je vysoká investigativní žurnalistika v uměleckém hávu“ odmítá. Prý se snaží tvořit víc v beletristickém, než v investigativním stylu.
V průběhu debaty Alexijevičová hovořila o ruských megalomanských tendencích a o vlivu nynější politiky na obyčejného člověka. Na otázku, zda by lidé raději žili v poklidné zemi nebo ve velké mocné říši, valná většina obyvatel odpovídala, že by si raději vybrala silnou říši, na kterou mohou být pyšní. Že jsou Rusové ovlivněni politikou a názory Kremlu je zřetelné i z poznámek obyvatel, které slýchala při návštěvě Federace při běžných denních činnostech. Například v obchodě se k ní přitočila jedna starší paní a její podiv nad nedostatkem sýru v regálech komentovala slovy: “Za to může Obama.” I proto je podle jejích slov hrdinou její knih “malý člověk”. Nikoliv politik, vůdce, ale obyčejný člověk, který je využíván pro velké činy. “Chtěla jsem poznat, co si myslí tělo lidu,” říká.
Spisovatelka se rozpovídala i o svých dalších knihách, mezi něž patří třeba Zinkoví chlapci, která zachycuje výpovědi mužů, kteří přežili válku v Afganistánu nebo o Modlitbě za Černobyl: Kronice budoucnosti. V této knize mapovala vzpomínky lidí – hasičů, záchranářů – kteří pomáhali po černobylské katastrofě v roce 1986 a byli tím odsouzeni na smrt. Chtěli ale své zážitky zvěčnit, aby nebyly zapomenuty a dostaly se prostřednictvím literatury k dalším generacím. To je důvod, proč kniha nese na první pohled možná nelogický podtitul Kronika budoucnosti.
“Kolem mé knihy Válka nemá ženskou tvář proběhly i soudy. Zaznamenala jsem v ní situaci, jak matka stála nad rakví svého syna a říkala: “Jsi to ty, synáčku? Vždyť ta rakev je tak maličká a ty jsi byl tak velký.” U soudu jsem jí říkala: “Vždyť takhle jsi mi to vyprávěla,” a ona mi odpověděla, že chtěla mít syna vyobrazeného jako hrdinu. Zhruba po deseti letech jsem tuto ženu potkala. Řekla mi: “Víš, promiň mi to. Naši synové byli vrazi, ale chápu to až teď.””
Když se nobelistky Alexijevičové zeptali, čemu by se ve své tvorbě chtěla věnovat dál, řekla, že už rozhodně nebude zpracovávat válečnou tematiku. Částečně i kvůli tomu je podtitulem její oceněné knihy Konec rudého člověka. Na závěr k tomuto prohlášení dodala: “Na druhou stranu si myslím, že je mnohem těžší psát o lásce, než o válce.”
Autor fotografie: Reuters
Autor: Anna Musilová