„Hudba je záchrana před obyčejným slovem.“

Tuto pravdivou větu před mnoha lety vyslovil francouzský spisovatel Romain Rolland. A měl pravdu. Hudba tu byla vždy, i když v různých podobách a funkcích. Mnoho slavných lidí o ní psalo. Skládali partitury, psali texty, nebo svou interpretací přiváděli dílo k životu.

Hudba je všemocná

Většina z nás si neuvědomuje, jak moc je hudba v našem životě důležitá. Bereme ji jako samozřejmost, která se nás dennodenně dotýká. Slýcháme písně z rádia, z televize a v době mp3 přehrávačů ji ve volném čase posloucháme skoro neustále. Hudba je naší radostí i lékem, který nám pomáhá překlenout jakékoliv chvíle. Na světě není snad jediný člověk, který by k ní neměl aspoň drobný vztah. Pro mě osobně je hudba nesmírně důležitá a nedovedu si představit život bez ní. Byl by prázdný a smutný.

Seminář Historické hudby

Celoživotní věnování zpěvu mě přivedlo jednoho dne až do Pardubic na náměstí Československých legii. Byla jsem v tu dobu čerstvý „prvák“ na zdejší univerzitě. Věděla jsem, že chci chodit někam zpívat, ale netušila jsem, že to bude tak jednoduché. Při zápisu do školy jsem dostala Lodivod, ve kterém můj zrak upoutala strana s nadpisem: Vysokoškolský umělecký soubor. „To je něco pro mě,“ blesklo mi tehdy hlavou. Bez váhání jsem využila možnosti, která se skýtá posluchačům filosofické fakulty. Její studenti mají totiž možnost se do VUSu (jak se zkráceně souboru říká) zapsat i jako na soubor seminářů, po jejichž absolvování získají 3 kredity.

První chvíle

Několik týdnů po zápisu nastala dlouho očekávaná chvíle. Byl začátek školního roku, a tak i počátek chození do VUSu. Asi nejtěžším oříškem bylo vůbec nalezení náměstí Čs. legii. Věděla jsem, kde se zhruba nachází, ale neustále jsem chodila kolem něho a náměstí se nechtělo objevit. Po zoufalém bloudění, kdy jsem oslovila i pár kolem jdoucích, se mi konečně podařilo správně odbočit. Náhle se přede mnou otevřelo náměstí a já poprvé spatřila budovu staré chemicko-technologické fakulty. Zajásala jsem a doufala, že už nic horšího mě nepotká. A také že nepotkalo. V učebně jsem se hned seznámila s kolegy, již ve VUSu začínali stejně jako já. Všichni jsme šli do neznáma a očekávali, co nás čeká. Tehdejší dirigent Ondřej Tajovský nás seznámil se vším, co po nás bude chtít. A ptal se nás na různé otázky, ale vše bylo v příjemné atmosféře. Po tomto „křížovém“ výslechu jsme odešli do jiné učebny, kde čekal celý soubor.

„Co tady dělám.“

Když jsem se s nimi začala rozezpívávat, tak jsem nabyla dojmu, že jsem ve VUSu špatně. „Co tady dělám,“ blesklo mi hlavou. Naštěstí jsem zůstala a jsem za to ze srdce ráda. První seznámení se sborem není vždy úplně nejjednodušší. Měla jsem pocit, že jsou „profíci“, kterým se nikdy nemohu rovnat. V tu chvíli by si měl každý nově příchozí uvědomit, že oni taky kdysi začínali. Byli na tom samém místě, kde si říkali, mohu se jim vůbec rovnat? Věřte, že ano. Každý může, pokud se opravdu snaží. Do teď vzpomínám na chvíli, kdy nám ke konci zkoušky udělali soukromí koncert. Bylo to na schodišti staré „chemičárny“, a znělo to neskutečně. V tu chvíli jsem i přes obavy a strach věděla, že chci být jejich součástí.

Nevšední zážitky

V dnešní době jsem ve Vysokoškolském uměleckém souboru už rok a půl. Pro někoho to může být věčnost, pro druhého naopak pouhý okamžik. Pro mě je to několik měsíců v přítomnosti skvělých lidí, náročných zkoušek, ale hlavně neskutečných akcí, či koncertů. Nelituji toho, že jsem tenkrát do VUSu přišla. Kdo může říct, že zpíval národní hymnu na Velké pardubické, v pražském Rudolfínu Dvořákovo Te Deum, nebo Bohemia Rhapsody od Queenů. Možná si říkáte, že nechápete, o čem to tu vlastně píši, ale s každou skladnou ožívá kus něčeho výjimečného, na co by se nikdy nemělo zapomenout.

Vendula Havlová