Tak trochu jiná historie

Dějiny mohou sloužit jako propaganda, jako nástroj pro posilování národní hrdosti. Ale skutečné dějiny jsou jiné, jsou sice poučné, ale mohou být i zábavné, jak dokazuje jistá literatura.

Pozměňovaly se nejen samotné historické události, ale zatajováním faktů a „kudrlinkováním“ se upravovaly i samotné osobnosti, jako byli vládci nebo spisovatelé. Tu druhou skupinu mají na svědomí nejčastěji jejich blízcí příbuzní nebo přátelé, kteří nechtěli, aby bylo na rodinu vrženo nepříznivé světlo. Nezveřejněním části korespondence nebo deníků tvořili jinou osobu, takovou, aby byla plná ctnosti, aby byla vzorem.

Příkladem může být neteř Karolíny Světlé, která v prvním vydání její korespondence s Janem Nerudou nezveřejnila několik dopisů, aby nebyla pošpiněna čest její tetičky. Jenže tím celý vztah posunula do jiného světla, naštěstí další vydání se už polepšila a zpřístupnila všechny dopisy.

Důkazem, že svět svým špatným a nemorálním chováním nespěje k zániku, jsou dvě knihy, které se mi nedávno dostaly do ruky. Obě vznikly v renesanční Itálii a svým způsobem dokumentují životy obyvatel té doby. „Svým způsobem“ je velmi důležité, protože autoři obou knih k tomuto dokumentování přistupovali dosti svérázně.

První – Rozpravy o mravech hříšných kurtizán – od Pietra Aretina čtenáře zavede do velmi podrobného popisu životů tří stavů žen – jeptišek, vdaných žen a kurtizán. A Giovanni Boccaccio v Dekameronu, což je ona druhá kniha, skrz ústa ctihodných florentských měšťanů vypráví o všedních dnech i neobvyklých dobrodružstvích Italů, kteří prožívali své radosti i starosti.

Jako předmět je dějepis na školách převážně neoblíbený, podle mnohých jde jen o hromadu nudných letopočtů a jmen. Jde ale o to, jak bude historie podána, jak jí bude kdo interpretovat a s pomocí několika zajímavých publikací z ní dozajista půjde vytvořit ten nejoblíbenější předmět.

Barbora Havránková