Jak se nestát čistokrevnou měšťandou

v podpatkách, které pod rozměr deseti centimetrů ani náhodou nejdou, s kabelkou od Gucciho a s obrovskými brýlemi ne nepřipomínajícími dotěrnou masařku, a s výrazem královen světa. To si taková vesničanda začne nebezpečně uvědomovat svoje rifle neznámého původu, pohodlné botky a praktickou kabelku.

Nebezpečí číhá všude

Při občasné návštěvě města se ovšem nejedná o zas tak velkou katastrofu. Co ale dělat, pokud je naše dívka z vesnice „donucena“ přetrvávat ve městě častěji, nebo se do něj dokonce odstěhovat? Známe to každá. Krásná dětská léta z ničeho nic skončí a nastoupí puberta spojená s nástupem na střední, která se jaksi na vesnici z jistého praktického důvodu nevyskytuje. A holčina najednou tráví velkou část svého času v rušném městě, které číhá jako upír, aby vysálo všechnu lásku ke klidu a přírodě a nahradila ji zálibou v mejdanech a nákupech.

Město, které žije

Pardubice jsou trochu jiné kafe. Je to jeden z našich hlavních dopravních uzlů, ulice jsou lemovány kavárnami, hospůdkami a obchody a vůbec celé město působí dojmem hučícího úlu, ve kterém poletují desetitisíce včelích dělnic. Člověku by se ani nechtělo věřit, že se v něčem takovém ocitne během několika hodinového kodrcání vlakem z klidu maloměstečka.

Ze začátku si holka říká: "Měšťanda se ze mě ani omylem nestane. Na to mám až moc ráda klid, pohodu a zpěv ptáků." Jenže lidská psychika je nevyzpytatelná. Stačí jí pouze malý nepatrný stimul, aby nás začala pomalu a jistě zrazovat. A pobyt v rušném městě je přímo „megastimul“. To se po chvíli člověk přistihne, že mu mnohem více začíná záležet na vzhledu. Začne se malovat výraznými stíny, rudou rtěnkou, nasadí na oči výrazné sluneční brýle a začne si pořizovat oblečení a botky podle nejnovější módy.

Ne, že by to společnosti nějak výrazně vadilo, ale kdyby se to samé stalo úplně všem, zůstaly by české vesničky a maloměstečka prázdné a Česká republika by už nebyla tím, čím vždy bývala. Otázkou je, jak se nezamilovat do velkoměst natolik, že nakonec zanevřeme na prostředí, ve kterém žila většina našich předků?

Pryč z města

Zásada číslo jedna zní: „Utéct občas z labyrintu velkoměst do přírody.“ Nic se nevyrovná usínání ve spacáku s pohledem upřeným na oblohu plnou zářících hvězd. V takovém chrámu překypujícím všeobjímající láskou matky Země si nikdo ani nevzpomene na hluk civilizace, i když ta se možná nachází pouze několik kilometrů od vašeho provizorního lůžka z větviček a jehličí.

Zásada číslo dvě zní: „Najít si aktivitu, která není čistě spjatá pouze s městem a dokáže člověka pohladit na duši.“ I když se třeba zrovna nacházím ve městě, stačí, když uchopím kytaru, něžně pohladím její napnutě čekající struny a rozvibruji to nádherné dřevo vyrobené z pokladů matky přírody tajemným mollovým akordem. Po krátké předehře, při níž se dostávám do uměleckého transu, se nadechnu a začnu zpívat. Nikdy mi není nádherně, jako v těchto okamžicích.

Způsobů je víc

Je to jenom nepatrný příklad toho, jak naladit svoje psýché na vlnu přírodních sil a nezanevřít na české vesničky vyplňující české kotliny i rozkládající se na kopcích našich hor. Jakmile totiž splyneme s civilizací a přetrháme pouta s přírodou, už to nikdy nebudeme my. Už nikdy nebudeme moci být šťastní.

Proto my, holky z vesnice, musíme zachovávat tu křehkou rovnováhu, která ve svém závěru doslova zachrání lidstvo. A kdo ví, třeba se k nám přidají i někteří lidé z měst, kteří se opravdu čím dál raději svěřují do náruče přírody…