Černá labuť a Rekviem za sen: Aronofsky v akci

Tento americký režisér, žijící v Brooklynu, se v posledních letech těší velké popularitě z řad filmových fanoušků i oblibě filmových kritiků. V následujících řádcích se zaměříme na dva z jeho filmů, které od sebe dělí přesně jedno desetiletí. Těmito filmy jsou Rekviem za sen a Černá labuť.

Rekviem za sen (Requiem for a dream)

Ve svém druhém filmovém počinu po opuštění „školních lavic“ si Aronofsky zkusil natočit další z filmů o drogově závislých. Možná měl být něčím jiný, odlišný nebo provokující. Ve výsledku, ale vznikl další film o lidech, kterým osud nepopřál moc štěstí. A to, které dostali, sami zahodili.

Aronofsky se zde spolehl na herce ze svého prvního celovečerního filmu – Pí. A dokonce si tu i sám střihl menší roli. Jediným hercem, o kterém by se tu dalo říct, že je hollywoodská hvězda, je Jared Leto. Pro toho představuje Rekviem za sen jednu z jeho nejvýznamnějších rolí. Mezi dalšími herci nalezneme herečku převážně TV filmů a dokumentů a herce, který si zahrál v několika dílech populárního, leč kritiky nenáviděného Scary Movie.

V případě, že bychom se chtěli zabývat příběhem, nedalo by nám to ani moc práce. Je totiž poměrně předvídatelný. Jediným oživením, oproti ostatním filmům s touto tématikou, je matka hlavního hrdiny. Ovdovělá Sára Goldfarbová je závislá na televizi. A v touze dostat se do oblíbeného pořadu a být v televizi krásná, se stane závislou na lécích na hubnutí. Tento prvek a její následné zešílení jsou jediné, co rozbíjí tradiční příběh – on je feťák, miluje ji; ona je feťačka, mají kamaráda a ten je taky feťák a všichni společně se snaží naložit se svým zničeným životem co nejlíp a na drogách vydělat.

Pokud se tedy Aronofsky snažil být skutečně originální, moc se mu to nepovedlo. Ale co se mu skutečně povedlo, je natočit film, který zanechá dojem. Film, u jehož závěrečných titulků nebudete vědět, jestli jste naplnění hnusem, smutkem nebo jestli máte depresi. Dokázal natočit film, který by se klidně mohl promítat ve školách místo nerealistických a naprosto nezajímavých prevenčních filmů. Jedno podívání na Rekviem by žákům mohlo bohatě stačit místo několika nudných a suchopárných videí „o tom, co nemají dělat“.

Z pohledu filmařských efektů je, pokud mohu soudit, film také poměrně zdařilý. Kromě jiného tu vidíme efektně využité střihy, které podtrhují prolínání reality a halucinací nebo spíš „sjetých“ stavů. Samostatnou, téměř geniálně řešenou složkou filmu je hudba. Ta se hodí k prostředí, k povaze filmu i k věku hlavních postav. Nacházíme tu melodie umocňující atmosféru jednotlivých scén, kde se snoubí, hnus, spěch, zmatek a zoufalství.

Rekviem za sen můžu doporučit. Rozhodně ne, ale slabším povahám. Naturalistické scény a celkové pojetí jsou silná káva i pro otrlé diváky.

Černá labuť (Black swan)

Zatím posledním filmem, se kterým je spojováno jméno Darrena Aronofského, je Černá labuť. Hned vzápětí ale musíme dodat, že ačkoliv je pod filmem Aronofsky podepsán, tak celé dílo jednoznačně ovládla Natalia Portman. Celý film v podstatě stojí a padá na jejím hereckém umění a na její schopnosti ovládnout plátno.

V Černé labuti se Aronofsky již částečně vzdal neznámých herců. Kromě nejdůležitější, oscarové labutě Natalie tu můžeme vidět třeba Winonu Ryder. V posledních letech její hvězda trochu zapadla, ale Aronofsky ji znovu vyzvedá ve filmu, který se oprávněně stal událostí letošní oscarové sezóny a také vděčným námětem kritik a diskuzí.

Co se týká příběhu, tak i ten je postaven na Natalii. Nebo spíše na roli, které se zhostila s precizností sobě vlastní. Hlavní postavou filmu je mladá, křehká a lehce zakřiknutá baletka Nina, toužící po velké roli. Je tomu ochotná podřídit celý svůj život. Přežívá pouze o vodě a grepech a celý film nabízí záběry kloubů ohnutých do nejneuvěřitelnějších úhlů.

Nině se naskýtá možnost tančit hlavní dvojroli v Labutím jezeře – bílou a černou labuť. Získání této role rozpoutá hlavní dějovou linii, kdy si baletka začne klást otázku, zda je schopná být dobrou i zlou zároveň. Vlastní matka ji utvrzuje v tom, že toho schopná není.

Vztah s matkou je dalším úchvatným bodem děje. Matka, exbaletka, o svou dceru něžně pečuje a zároveň ji trápí a utiskuje enormní kontrolou a přehnanými požadavky. Tento vztah dvou dospělých žen zcela přesně vystihuje pojem „opičí láska“. V tom, že Nina není schopná dvojroli zvládnout, ji utvrzuje i ředitel baletu (Vincent Cassel), který Ninu do hlavní role angažoval kvůli jejím precizním a vybroušeným pohybům, ale naprosto mu u ní chybí živočišnost a životní vášeň, nutná pro černou labuť. Další ránu pro křehkou Ninu představuje příchod nové kolegyně (Mila Kunis), která má právě živočišnosti a vášně pro život na rozdávání.

Začíná se tu odehrávat zvláštní propletenec přátelství, rivality, přitažlivosti i žárlivosti. V obavě, že film nebude divácky dost zajímavý, uváděli producenti v upoutávce lesbickou scénu mezi těmito dvěma baletkami. Nutno ale dodat, že tahle scéna nebyla vůbec potřeba. Přesto však ve filmu působí jako zdůraznění rozdílu mezi realitou a iluzemi či halucinacemi.

Kromě perfektně použité hudby se zde Aronofsky také předvedl jako mistr vizuálního efektu. V první části filmu nás zavádí do Ninina života a dokresluje vše jejími růžovými kabátky a mnoha vrstvami triček a tílek, do kterých baletka zahaluje křehké tělo. První část filmu si hraje s psychologií a mohla by být samostatným dílem. Stejně tak i druhá část. Ta volně přechází z psychologického dramatu do hororového thrilleru. Růžové kabátky vystřídají budík zvonící do tmy, rychlé střihy a nekonečná, všude přítomná zrcadla, která ukazují tenkou hranici mezi realitou a představami.

Množství zrcadel, bílých piškotů a nadýchaných sukní si z filmu zcela jistě zapamatujete. Spolu s výrazem Natalie Portman, když s hrdě vztyčenou hlavou tančí závěrečnou scénu a na šatech „bílé labutě“ prosakuje krev. Černá labuť je podle mě rozhodně nejsilnějším filmařským počinem loňského roku a zcela oprávněně i oscarovým filmem. A přestože Aronofsky tu předvedl to, co umí nejlépe, jeho tvůrčí exhibicionismus kompenzuje precizní herecký minimalismus Portman.

Marta Boťánková