Malý život aneb emocionální realismus Hanyi Yanagihary

Malý život aneb emocionální realismus Hanyi Yanagihary

Vydáno: 28.07.2017

První jiskru inspirace k napsání románu Malý život prý v Hanye Yanagihaře zažehl pohled na fotografii Diane Arbusové Přetočený muž ve svém hotelovém pokoji. Deset let o tom obrazu podle svého článku o procesu tvorby Malého života, který sepsala pro magazín Vulture, přemýšlela a chtěla ho doplnit textem. Chtěla vytvořit příběh o mužském přátelství a portrét samoty, jejím specifickém druhu, který znají jen obyvatelé velkoměst. A především chtěla vdechnout život komplikované osobě, protagonistovi, kterému už v jeho malém životě nikdy nebude lépe...

Téměř šest set padesát stran dlouhý román jsem četla skoro měsíc. Důvody byly tři (poměrně velký rozsah mezi ně nepočítám). První je, že to bylo v některých ohledech extrémně realistické a sugestivní a já jsem musela knihu po každé přečtené kapitole na čas odkládat, abych vstřebala, co jsem zrovna mezi řádky prožila. Druhý, že vyjadřování Hanyi Yanagihary je trochu složitější - k syntaxi se v recenzi ještě vrátím. Ten poslední je romantičtější: Malý život je tak moc dobře napsaný, že jsem ho jednoduše nechtěla dočíst, abych se s ním nemusela loučit.

A Little Life Havajanky Hanyi Yanagihary převážně sleduje životy čtyř přátel: právníka Judea, v němž vytvořila onoho vysněného protagonistu-trpitele, malíře DžejBího, herce Willema a architekta Malcolma. Setkali se na vysoké a od té doby se bok po boku protloukají životem v New Yorku, vyrovnávají se s prvními profesními neúspěchy a úspěchy, řeší vztahy a běžné věci, jako třeba kde budou bydlet nebo kam půjdou na večeři. Že to zní tuctově a přesně tak, jak je to často uváděno? Jako bible pro mileniály? Kdepak. Tenhle dějový rámec je jen sněhová vločka na vrcholu ledovce, Malý život nabízí ve skutečnosti mnohem víc. Je to příběh plný temných tajemství, o kterých se hrdinové bojí mluvit nebo na ně jen myslet, je to příběh o depresích, nepředstavitelném utrpení jednoho života, sebepoškozování, sexualitě (a homosexualitě), o bolestném hledání vlastní identity. Ale je to taky příběh o rodině, síle přátelství a lásce, citech tak ryzích, že se o nich některým lidem může jen zdát.

Styl, jakým Hanya Yanagihara příběh napsala, důraz, který kladla na určité aspekty románu, pasáže, kompoziční postupy, jaké si zvolila, celý ten balíček, který dělá z Malého života to, čím je především, tedy upřímnou zpověď jednoho přátelství, bych nenazvala jinak než emocionálním realismem.

Celý obsah knihy je city nasáklý, ale přestože jsou přítomné v každém slově, jsou čtenáři dávkovány postupně, ubírají a přidávají na intenzitě, až dojdou svému vrcholu, kde se všechno zlomí. A právě v tom spočívá genialita textu. Postup Yanagihary, ačkoliv například Judeův život je sérií nekonečného neštěstí prokládanou několika světlejšími okamžiky, nespočívá v tom, že topí čtenáře v povrchním patosu, ve scénách, jakkoliv syrové a sugestivní jsou, které by ho rozbrečely na každé druhé stránce. Naopak; pomocí barvitých a propracovaných vhledů do mysli hrdinů staví čtenáře do role spoluúčastníka, který má pocit, že stojí hned vedle protagonistů a prožívá všechny pády a vzestupy s nimi, dopřává mu čas, aby postavy důvěrně poznal - v případě Malého života celé dekády.

K tomu přispívá i propracovaná kompozice, střídání er-formy a ich-formy, retrospektiva, dávkování toho nejdůležitějšího "příběhu v příběhu", který všechno spojuje jako křehké vlákno, po opatrných kouskách, zapojení pohledů vedlejších postav, například Judeova profesora Harolda, který na jeho život a životy jeho přátel nahlíží jakoby shora.

Vrstevnatost románu po kompoziční a obsahové stránce doplňuje autorčina komplikovaná syntax. Jednoduchá souvětí byste v Malém životě možná spočítali na prstech jedné ruky, Yanagihara se vyznačuje mnohokrát přerušovanými a bohatými souvětími doplněnými o bezpočet závorek, středníků, dvojteček či pomlček, která autorce pomohla román vystavět tak, jak chtěla, říct vše, co zamýšlela.

Yanagihařin realismus jsem nazvala emocionálním záměrně, protože co se týče například dobových reálií, spoléhat se na ně nelze; mimo toho, že se v knize vlastně nevyskytují. Přestože román více méně pokrývá období půl století, jako by v tom časoprostoru spíš tak nějak levitoval, než aby v něm byl pevně ukotven. Vnímat to jako mínus ale nemůžu. Yanagihara vystoupila proti trendu zobrazování malého člověka na pozadí velkých dějin a místo toho ho zobrazila takového jaký je; jeho malý život v celé své velikosti.

Myslím, že Malý život je z mnoha důvodů, které pochopíte, až si román přečtete, jednou z nejdůležitějších a nejvýznamnějších knih posledních let. Nejen proto, jak silný, místy až neuvěřitelně, příběh vypráví, ale také proto, jak precizní a nelítostnou sondou do prožití a psychologické stránky toho příběhu je; a právě tím prohlubuje schopnost vidět pod povrch, vcítit se do druhých, nesoudit, pochopit, v čem všem (hrůzném) mohou spočívat odlišnosti, uzavřenost, utrpení druhých lidí. Myslím, že je to román, který vám pomůže porozumět mnohému.

I proto je, mimo jiné, Malý život jednou z těch vzácných knih, které nejenže jsou krásným literárním dílem, které potěší duši, ale které vás určitým způsobem změní, donutí vás se na něco v životě dívat jinak - třeba i na život jako takový. Je jednou z těch vzácných knih, na které nikdy nezapomenete, i kdybyste chtěli. Protože, jak řekla Jana Benešová z What Jane Read, vám zlomí srdce. Ale bude to bolet krásně.

Autor: Anna Musilová

Další články z rubriky

Zátopek: Komiks o životě velkého sportovce i člověka

Když jsem byla dítě, komiksy jsem milovala. Jak jsem ale dospívala a pomalu přecházela od…

 Když psal o lásce Tolstoj, Shakespeare & London...

...a mnozí další. Sbírku psaní a básní od největších mužů historie budou čeští čtenáři…

Kniha roku se nekoná, Do vody je chaos. Ale s podmanivou atmosférou

Když v roce 2015 vyšla Dívka ve vlaku, stal se z ní během pár měsíců hit, často…


© 2017, www.studentbrana.cz - všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Nahoru ↑