Je to i můj život (recenze)

Je to i můj život (recenze)

Vydáno: 31.03.2016
Anna Fitzgeraldová je třináctiletá holka, jejíž starší sestra Kate umírá na vzácnou formu leukémie (akutní promyelocytární leukémie). To vypadá jako klišé, které jsme tu měli už mockrát. Jenomže to by Anna nesměla být zkumavkové dítě, jehož geny byly speciálně upraveny, aby se shodovaly s Katinými  - aby Anna mohla sloužit jako Katin dárce krve a kostní dřeně. Nikdo se neptal na Annin názor, nikdo se nesoustředil na ni jako na samostatnou bytost, všichni považovali za samozřejmé, že udělá vše, aby udržela svou sestru při životě.
Takže ani teď, když Kate potřebuje ledvinu, se Anny nikdo neptá, jaký má z toho pocit; prostě předpokládají, že bude znovu figurovat jako dárce. Všechno se ale mění ve chvíli, kdy šerif její matce doručí obálku, která jejich rodinu roztříští na kousky. Anna žaluje rodiče o právo na vlastní tělo...
 
Po napsání stručné anotace je to asi zbytečné říkat, ale od téhle knihy rozhodně nečekejte žádnou oddechovku. Je to silný, bohatě vrstvený příběh, který v některých pasážích víc než flirtuje s úvahovým slohovým postupem - ten občas i na celou kapitolu téměř vytěsní vyprávěcí. Tyhle úvahy jsou takové vedlejší dějové linky, umně umístěné a věkově i genderově oddělené, čímž se dostávám k tomu, že příběh je podáván nejen z pohledu Anny, ale i dalších pěti postav. Briana (otce), Jesseho (staršího bratra Anny), Campbella (Annin obhájce), Sary (matky) a Julie (guardian ad litem = zástupce hájící zájmy dětí, nenarozených a právně nezpůsobilých osob při soudních procesech).
 
A ty se samozřejmě taky nesoustředí primárně jenom na Annu a její proces, ale prožívají vlastní soukromá dramata, časté jsou i retrospektivní vstupy, díky kterým se lépe vcítíme třeba do Sary, která je podle mého nejlépe napsanou, ale taky čtenářsky nejhůře přijímanou postavou. Je to matka, která chce stůj co stůj zachránit dítě, i za cenu toho, že by to druhé měla vystavit ohrožení. Její jednání je místy paradoxní, neférovost vůči Anně je občas skoro hmatatelná, a přesto každá matka na světě musí pochopit, že navzdory tomuhle všemu chtěla jen udržet svou rodinu pohromadě, kompletní. Že obě dcery milovala stejnou měrou, ale občas neměla ve svých rozhodnutích na vybranou. Ačkoliv v tak složité otázce morálky a férovosti vůči jedinci je pravděpodobně velice těžké dát jednoznačnou černobílou odpověď; to je správné, to je špatné.
I proto podle mého autorka otevřela toto téma v myslích více charakterů, aby čtenář viděl za roh, aby mohl poodstoupit a udělat si na jednotlivé pohledy, které se ve faktech prolínaly, avšak emocionálně byly na míle vzdálené, vlastní názor.
 
Kromě nápaditého příběhu a faktografické stránky, kterou má autorka opravdu propracovanou do nejmenšího detailu - skloubit otázky medicíny a práva v románu tak, že to vypadá, jako by to psal odborník na obojí, je něco, co budu nadosmrti obdivovat -, knize kraluje právě psychologie postav a jejich emoce, které probouzí ve čtenáři tunu pocitů, o kterých ani nevěděl, že je v sobě někde má. Ne neprávem se o Jodi Picoult říká, že je mistryní současného psychologického románu.
 
Avšak i přes tohle tvrzení sama autorka přiznává, že ačkoliv  stvořit mladého delikventa, který je naštvaný na celý svět, Jesseho, byla ta největší zábava, jakou při psaní zažila, vyprávět z pohledu mužské postavy, nehledě na to jaké, je tak trochu jako nosit kabát o několik velikostí větší. Hrajete si v něm na něco jiného, než ve skutečnosti jste, ale když si nedáte pozor, snadno vyklouzne to, co je pod ním; ženské já. Pokud měla tyhle pocity, dokázala je skvěle usměrnit, protože mužské postavy jsou v románu vykresleny obdivuhodně uvěřitelně.
 
Co může čtenáři připadat na první pohled zvláštní, je nezahrnutí pohledu Kate. Proč zrovna ona, ústřední postava, na které vedle Anny víceméně stojí celý příběh, nemá v knize aspoň pár kapitol? Chvíli mě to mrzelo, ale pak jsem se s tím smířila, a ke konci, kde Kate skutečně trochu prostoru dostane, jsem musela přiznat, že absencí pohledu Kate v průběhu děje nejenže se autorka vyhnula přehnanému sentimentu a klišé, ale "utvrdila tím muziku." Stejně jako závěrem, snad nejlepším, jaký jsem vůbec kdy četla.
 
Kromě kapitol byla kniha rozčleněná ještě do částí, které byly nadepsané jako jednotlivé dny, všechno se tak odehrálo během necelých dvou týdnů, během kterých si postavy stihly v podstatě zrekapitulovat významné okamžiky svých životů - ale ani v nejmenším to nepůsobilo uspěchaně. Před každou část autorka umístila pečlivě vybraný citát od autorů jako je Milton, Shakespeare nebo D.H. Lawrence, většinou nějak asociovaný s ohněm, vesmírem (Brian je povoláním hasič, on i Anna se zajímají o astronomii), láskou, křehkostí života. Podobné ozvláštnění volila třeba i Cheryl Strayed u Divočiny a oslovilo mě to úplně stejně, v My Sister's Keeper možná o kapku víc. Tak nějak vás citát na začátku strhující pasáže ještě víc emocionálně rozerve, což je přesně to, co tahle kniha dělá, a ty citáty tomu napomáhají. A je to skvělé.
 
Ve zkratce, je to krásná, citlivá a důležitá kniha, která si zaslouží vaši pozornost jako žádná jiná. Nenechte se odradit žádnou negativní recenzí (ačkoliv pochybuji, že nějaká vůbec existuje) nebo možnou skutečností, že už jste třeba viděli film, My Sister's Keeper je geniálním dílem a navzdory tématu jediným svého druhu.
 

Autor: Anna Musilová

Další články z rubriky

Zátopek: Komiks o životě velkého sportovce i člověka

Když jsem byla dítě, komiksy jsem milovala. Jak jsem ale dospívala a pomalu přecházela od…

 Když psal o lásce Tolstoj, Shakespeare & London...

...a mnozí další. Sbírku psaní a básní od největších mužů historie budou čeští čtenáři…

Kniha roku se nekoná, Do vody je chaos. Ale s podmanivou atmosférou

Když v roce 2015 vyšla Dívka ve vlaku, stal se z ní během pár měsíců hit, často…


© 2018, www.studentbrana.cz - všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Nahoru ↑