Dopisy na konec světa (recenze)

Dopisy na konec světa (recenze)

Vydáno: 22.03.2016

Dopisy na konec světa (v originále Love Letters to the Dead) jsou románovým debutem mladé americké spisovatelky Avy Dellairy, a jak řekl její mentor a dobrý přítel Stephen Chbosky (autor knihy Ten, kdo stojí v koutě) "přináší nový výrazný autorský hlas".

Vypráví o patnáctileté Laurel, které nedávno nešťastnou náhodou zemřela starší sestra (a Laurel u toho byla), a ona se s její smrtí snaží vypořádat právě tím, že píše dopisy osobnostem, které obdivuje, ale které už mezi námi nejsou. Například Amelii Earhartové, Kurtu Cobainovi, Riveru Phoenixovi, Heathu Ledgerovi nebo třeba Amy Winehousové. Sděluje jim svoje emoce a události ze svého nového života na střední škole, říká jim o svých kamarádech, rodině, svěřuje se, jak se poprvé zamilovala a měla zlomené srdce, zároveň se ale pořád vrací k sestře May a k noci, kdy zemřela, postupně jim odhaluje všechna tajemství, která má strach říct nahlas, pocity, které se bojí cítit.

Musím říct, že postavu Laurel jsem si opravdu oblíbila a bylo zajímavé sledovat, jak se v podstatě dítě, které je závislé na druhém člověku, nedokáže si bez něj představit svůj život a ještě tak docela neví, kdo je, během roku změní na osobnost mnohem silnější, než bylo kdy dřív, najde samo sebe. Jak i něco tak devastujícího, jako je smrt blízkého člověka, dokáže ve finále jedince zocelit, třebaže ta bolest ze ztráty nikdy docela neodezní.

Román je psaný jednoduchým stylem, žádná složitá souvětí ani umně skryté metafory nebudete muset louskat, ale zato je v něm spousta věcí, myšlenek, které vás donutí zastavit se a zamyslet se nad jejich významem pro vás a pro váš život, třebaže jsou na první pohled docela prosté.

Dopisy na konec světa ale nenabízí jen náhled do psychiky zraněného mladého člověka, řeší celé spektrum problémů, které jsou typické pro období střední školy, a které k dospívání prostě patří. Laurel totiž nepíše jen o sobě, ale i o životech lidí, co ji obklopují - svém příteli Skyovi, kamarádkách Hannah a Natahalii, milencích Tristanovi a Kristen, a referuje o jejich strastech a radostech, což je taková pozoruhodná vedlejší linka. Ostatně také jako informace ze životů lidí, kterým píše; polemizuje třeba o tom, že Amelie mohla žít jako trosečník na ostrově, kde po letech našli podpatek nebo lahvičku od krému, který jí mohl patřit. Píše často i o Kurtovi, o tom, jak dokázal všechno, co cítil, vykřičet do světa (a že nejlíp to zvládl na albu In Utero), jak v dopise na rozloučenou napsal, že jeho dcera bez něj bude šťastnější. Takže se čtenář dokonce i něco málo přiučí, a navíc jsou všechny tyhle řádky zasazeny přesně na místa, kde nějak korespondují se zbytkem samotného příběhu, není to žádné náhodné porcování biografií á la "šoupnu to tam, protože teď zrovna nevím, co jiného psát." 

Koncept dopisů mi celkově přišel nevšední a neobyčejný, a je skvělé, že autorka knihu pojala takhle. Jsou to právě adresáti onoho příběhu na jejích stránkách, kteří dělají knihu ještě zajímavější, než by byla, kdyby Ava tenhle nápad a kompozici hodila za hlavu. Jsem ráda, že to neudělala.

Když jsem se pročítala diskuzemi na internetu, recenzemi a podobně, spoustě lidí připadalo, že Ava jenom zkopírovala Stephena Chboskyho a jeho román Ten, kdo stojí v koutě, dnes už takovou příkladnou žánrovku YA. Tady se sice nemůžu pouštět do boje v detailech, protože jsem příběh viděla pouze na stříbrném plátně, a i tak musím uznat, že jistá podobnost tam je, ale chtěla bych k tomu říct, že by bylo spíš zvláštní, kdyby nebyla. Chbosky byl Avin mentor a dobrý kamarád, té doby už dokonce známý umělec a uznávaný autor, kterého Ava obdivovala. Je normální, že se snažíme přiblížit svým ikonám a není na tom nic špatného. Každý začínající autor se musí něčeho chytit, získat zkušenosti, chytit směr, a než se tohle stane, tak se inspirujeme lidmi, kteří jsou v našich očích naší vlastní budoucností, což je přirozené. Lidské. A já si Avy cením za to, že i přesto, ať si říká kdo chce, co chce, dokázala vytvořit hodnotné, dojemné a originální dílo o síle člověka žít dál, když už se to zdá nemožné. Jak řekla Gayle Formanová: "Milá Avo, tvoje kniha mi zlomila srdce a jednotlivé kousky zase slepila dohromady." 

Fotografie © Anna Musilová

Autor: Anna Musilová

Další články z rubriky

Zátopek: Komiks o životě velkého sportovce i člověka

Když jsem byla dítě, komiksy jsem milovala. Jak jsem ale dospívala a pomalu přecházela od…

 Když psal o lásce Tolstoj, Shakespeare & London...

...a mnozí další. Sbírku psaní a básní od největších mužů historie budou čeští čtenáři…

Kniha roku se nekoná, Do vody je chaos. Ale s podmanivou atmosférou

Když v roce 2015 vyšla Dívka ve vlaku, stal se z ní během pár měsíců hit, často…


© 2018, www.studentbrana.cz - všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Nahoru ↑